Člověk by si věci neměl dělat složitější než jsou. Zbytečný v hlavě cokoliv řešit, protože k některejm věcem jsou potřeba dva,aby to mělo cenu.
Zabavit se, naštěstí mám něco u čeho budu sedět do rána ve svým pokoji a pokračovat v čekání.

Jestli se vůbec někdy dočkám.

Jeden pes hluchej, druhej slepej. Na to, že už se sotva hejbou dokážou dost dobře štěkat. 10 minut v kuse. I když sem s těma stvůrama vyšla na zahradu v domnění,že už je krize zažehnaná, začali zase.

Doufám, že ty dva co sem úspěšně uložila byli opravdu tak zlitý, že je to neprobudí.

Mám tu totiž dost velkou pohodu, hřeje mě sálající teplo krbu a bavilo mě i ticho, který tu předtim než se zbláznili ty čtyřnohý bylo.

Divný,že si tu samotu užívám a i kdyby jeden řekl,že dojde na nějaký přemýšlení a depkaření,tak v tý hlavě momentálně neúřaduju. 

Věci mě vycvičili k tomu bejt nijaká. Už mě nic nedokáže sebrat a opravdu málo co si zaslouží nějakej záchvat. 

Nejde o to, že bych přestala cokoliv cejtit. To právěže vůbec,ale už nedokážu vnímat nějak intenzivněji bolest z věcí co se dějou.

Bohužel zbavíš se jednoho a naskočí ti zase něco jinýho a to je opravdu pro sebetrýznitele perlička. Kdybych se v tom dokázala vyžívat jako dřív, tak mě to snad i hřeje u srdce. Teď k věci.

Noční můry. Sny, který si přejete, aby prostě nebyli a nejlíp je to děj, kterej nechcete v realným životě ani vidět. Podle mě by to v realu nemělo takový grády, protože občas si myslim,že ty sny vyrábí lidi, který mě prostě nenáviděj a v noci mi je tajně strkají do hlavy. Nebudim se s brekem nebo ze spaní nezačnu křičet. Kouzlo (a dost debilní) spočívá v tom,že vás to psychicky úplně odrovná, vyčerpá a jediný, o co vám jde je další večer nezavřít oči a a hlavně proboha neusnout, protože co kdyby. 

Věci jsou mi už akorát líto a většinou v sobě hledám to nejhorší, co to zapříčinilo. Pak sedim a vyjmenovávám, co je na mně nebo se mnou špatně. Blbý, že na to nikdy doopravdy nepřijdu, protože mi to nikdo do obličeje neřekne. 

PĚT PROČ

1)Je to naposledy fakt

Končí rok a já si nebudu dávat žádný předsevzetí. Už když se podívám na svý dva nadraný nejlepší kamarády, vim že dávat si předsevzetí je zbytečný.

2)Tohle je z nouze a asi i možná z debility.

Hrajou U2, přichází post opilecká melancholie a já tomu jen nečinně přihlížim a s pobavením pozoruju fáze opilosti těch dvou.

3)Stačí mi to.

Dávno už si neléčim žal chlastem a nezahánim chmury.

4)Věci jsou prostě na hovno a člověk jim neuteče, maximálně se snaží přijít na jiný myšlenky daleko od míst, kde ví, že by ho to popadlo a byl by na to sám.

5)Noční můry, předzvěsti nejhoršího s nádechem zbytku naděje.

Tady jsme teď v jednom domě, na jedný lodi. Trojice nešťastnejch lidí, který každej léčí tu svojí nemoc jinak a tim dávají volnej průběh vzniku dalším nemocem.

Z U2 jsme přešli na Miley Cyrus.

I CAME IN LIKE A WREEEECKING BALL