Jeden pes hluchej, druhej slepej. Na to, že už se sotva hejbou dokážou dost dobře štěkat. 10 minut v kuse. I když sem s těma stvůrama vyšla na zahradu v domnění,že už je krize zažehnaná, začali zase.

Doufám, že ty dva co sem úspěšně uložila byli opravdu tak zlitý, že je to neprobudí.

Mám tu totiž dost velkou pohodu, hřeje mě sálající teplo krbu a bavilo mě i ticho, který tu předtim než se zbláznili ty čtyřnohý bylo.

Divný,že si tu samotu užívám a i kdyby jeden řekl,že dojde na nějaký přemýšlení a depkaření,tak v tý hlavě momentálně neúřaduju. 

Věci mě vycvičili k tomu bejt nijaká. Už mě nic nedokáže sebrat a opravdu málo co si zaslouží nějakej záchvat. 

Nejde o to, že bych přestala cokoliv cejtit. To právěže vůbec,ale už nedokážu vnímat nějak intenzivněji bolest z věcí co se dějou.

Bohužel zbavíš se jednoho a naskočí ti zase něco jinýho a to je opravdu pro sebetrýznitele perlička. Kdybych se v tom dokázala vyžívat jako dřív, tak mě to snad i hřeje u srdce. Teď k věci.

Noční můry. Sny, který si přejete, aby prostě nebyli a nejlíp je to děj, kterej nechcete v realným životě ani vidět. Podle mě by to v realu nemělo takový grády, protože občas si myslim,že ty sny vyrábí lidi, který mě prostě nenáviděj a v noci mi je tajně strkají do hlavy. Nebudim se s brekem nebo ze spaní nezačnu křičet. Kouzlo (a dost debilní) spočívá v tom,že vás to psychicky úplně odrovná, vyčerpá a jediný, o co vám jde je další večer nezavřít oči a a hlavně proboha neusnout, protože co kdyby. 

Věci jsou mi už akorát líto a většinou v sobě hledám to nejhorší, co to zapříčinilo. Pak sedim a vyjmenovávám, co je na mně nebo se mnou špatně. Blbý, že na to nikdy doopravdy nepřijdu, protože mi to nikdo do obličeje neřekne.